Restrukturalizace skupiny společností, do níž majetkově náleží společnosti, jež jsou provozovateli vysílání s licencí s sebou přináší řadu povinností vůči veřejnoprávní orgánům, které musí sám provozovatel či jeho společník/akcionář pro účely úspěšného dokončení procesu restrukturalizace splnit.
V zájmu ochrany dětí a mladistvých by se na televizních obrazovkách vůbec nemělo objevovat hrubé samoúčelné násilí. Jedná se totiž prý o obsah, který by měl být šířen nikoli hromadně, lineárně a s možností dostupnosti v každém obývacím pokoji, ale pouze v rámci skutečné cílové skupiny, která si jej aktivně vyhledá. Třeba na nosičích DVD, v nabídce kin či jinde. A co třeba na internetu? Jak je to s tímto obsahem ve Video on Demand (VOD), které jsou dnes dost možná ještě dostupnější (nejen v obýváku, ale v jakémkoli pokoji; kdekoli, prostřednictvím mobilních zařízení v našich kapsách)?
Vyhrazuje si RRTV v rámci své působnosti vždy rozhodnout o udělení souhlasu či nesouhlasu s přeměnou, a jak se v této záležitosti staví k subjektu společníka/akcionáře provozovatele vysílání s licencí?
Může se osoba, která se přímo nepodílí na náboru zaměstnanců, svými výroky v rozhlasovém vysílání dopouštět diskriminace v oblasti zaměstnávání a povolání? Na to nám nedávno odpověděl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ve věci NH v. Associazione Avvocatura per i diritti LGBTI – Rete Lenford.
Jako bychom zažívali nějaký ten boom. Poslední dobou je to vidět skoro všude. Jak je to tedy s tím prodejem konopí? Co jsou to ty CBD produkty? A co sušené květy? A co vlastně taková reklama? Je to legální? Nebo je to vše zastřené nějakým kouřem?
Někteří z nás si jistě ještě vzpomenou na doby, kdy Jiří Kajínek nechodil na svobodě, ale maximálně tak mezi zdmi věznice, a kdy usiloval o obnovu svého procesu. A zatímco se marně snažil vrátit se před soud, postarala se o to RRTV. V zájmu ochrany dětského a mladistvého diváka.
V televizním vysílání existují určitá pravidla pro obchodní sdělení a jejich působení na děti a mladistvé. Pro všechny typy obchodních sdělení, tedy pro reklamu v tom nejobecnějším slova smyslu. Pro komerční působení na dětského a mladistvého diváka prostřednictvím reklamních spotů, teleshoppingu, identifikace sponzora či prostřednictvím umístění produktu.
V České republice máme hned několik tzv. mediálních rad. Zřejmě pod vlivem přesvědčení, že komu není rady, tomu není pomoci. Některé rady jsou malé (Rada ČT, Rada ČRo či Rada ČTK), nebo se jim tak alespoň říká. A pak je tu velká vysílací rada, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), které se tak historicky říká, byť už v dnešní době není radou největší. Alespoň ne co do počtu členů.
Vnímání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání coby ústředního správního úřadu je takovou cestou tam a zase zpátky. Od formálního pojetí přes všechny možné soudy až k pojetí materiálnímu, aby to bylo následně potvrzeno zákonodárcem. A tím učiněno všemu formálně za dost.
Už je tak nějak obecně známo, že „hvězdičkové pořady“, nevhodné filmy, seriály apod., se v televizi mohu vysílat až po desáté hodině večerní. Souvisí to s ochranou fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých. Nehovoří se však už příliš o tom, že se tato povinnost vztahuje také na upoutávky na tyto pořady. Právní teoretici tomu mohou říkat projev logického výkladu za užití argumentu síly a maiori ad minus (od většího k menšímu): když pořad tak i upoutávka. My tomu můžeme klidně říkat projev zdravé logiky.
Soubory cookie nám pomáhají poskytovat, chránit a zlepšovat služby na webu Mediální právo.cz. Užíváním webu souhlasíte s jeho Podmínkami.
Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.
