Může se osoba, která se přímo nepodílí na náboru zaměstnanců, svými výroky v rozhlasovém vysílání dopouštět diskriminace v oblasti zaměstnávání a povolání? Na to nám nedávno odpověděl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ve věci NH v. Associazione Avvocatura per i diritti LGBTI – Rete Lenford.
Vyhrazuje si RRTV v rámci své působnosti vždy rozhodnout o udělení souhlasu či nesouhlasu s přeměnou, a jak se v této záležitosti staví k subjektu společníka/akcionáře provozovatele vysílání s licencí?
V zájmu ochrany dětí a mladistvých by se na televizních obrazovkách vůbec nemělo objevovat hrubé samoúčelné násilí. Jedná se totiž prý o obsah, který by měl být šířen nikoli hromadně, lineárně a s možností dostupnosti v každém obývacím pokoji, ale pouze v rámci skutečné cílové skupiny, která si jej aktivně vyhledá. Třeba na nosičích DVD, v nabídce kin či jinde. A co třeba na internetu? Jak je to s tímto obsahem ve Video on Demand (VOD), které jsou dnes dost možná ještě dostupnější (nejen v obýváku, ale v jakémkoli pokoji; kdekoli, prostřednictvím mobilních zařízení v našich kapsách)?
Restrukturalizace skupiny společností, do níž majetkově náleží společnosti, jež jsou provozovateli vysílání s licencí s sebou přináší řadu povinností vůči veřejnoprávní orgánům, které musí sám provozovatel či jeho společník/akcionář pro účely úspěšného dokončení procesu restrukturalizace splnit.
Doba koronavirové krize, chcete-li „corona virus lockdown“, zapůsobila jako hnací motor on-line komunikačních webových platforem. Fotografie, videa, sdílení polohy, užívání streamovacích služeb, to vše se v důsledku krize koncentrovalo přímo do našich domovů prostřednictvím sítě internet. Jednou z těchto neopominutelných platforem je právě i TikTok.
Každý „provozovatel vysílání je povinen nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.“ Televizní i rozhlasový. Je tedy třeba dbát o to, aby k tomuto potenciálnímu ohrožení nedošlo obrazem, ani ve složce zvukové. Dbát o to, aby zvuková stopa nezanechala až příliš hlubokou stopu na duši nezletilce.
Jste-li ministr, místopředseda vlády či jiný představitel úředního stavu, zástupce veřejné moci a/nebo osoba jednající za státní orgán a jdete v této pozici do televizního vysílání diskusního pořadu, měli byste mluvit pravdu. V opačném případě dojde totiž k nesprávnému úřednímu postupu, jak uzavřel Nejvyšší soud.
Někomu se líbit nemusí, ale zatím je prostě obecně platným faktem, že některý obsah do lineárního televizního vysílání patří jen s omezením (např. 22:00 až 06:00 hodin) a některý tam nepatří vůbec. Může být distribuován na nosičích DVD, v kinech, pro fajnšmekry třeba i na VHS, ale na televizní obrazovce nikoli. Moderní řečí dostal tento obsah v televizi ban. Zákaz z důvodu ochrany dětí a mladistvých. Zákaz, zejména pro porno a hrubé samoúčelné násilí.
Samozřejmě, pokud jste znalci a máte nakoukáno, můžete k definici obscénnosti a pornografie přistupovat jako soudce Potter Stewart ve svém stanovisku k rozhodnutí Nejvyššího soudu USA Jacobellis v. Ohio (1964), volně cit.: „Definovat to neumím, ale poznám to, když to vidím.“ V opačném případě můžete vycházet z jiných pokusů o objasnění a vysvětlení tohoto fenoménu. Ve vztahu k televiznímu vysílání však mnoho nečekejte.
Všichni se prý shodneme na jednom: „Elektronická média mají vliv na děti a mladistvé a formují je snad tím nejvýznamnějším způsobem! A to je potíž zejména ve vztahu k negativnímu vlivu rozhlasu a televize.“ To asi ano. Ale kdo je, u všech svatých vychovatelů, tím dítětem? A kdo už je mladistvý? A kde to vše končí?
Soubory cookie nám pomáhají poskytovat, chránit a zlepšovat služby na webu Mediální právo.cz. Užíváním webu souhlasíte s jeho Podmínkami.
Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.
