Nejvyšší soud (NS) rozhodoval o dovolání ve věci požadované omluvy za tvrzený zásah do osobnostních práv českého kardinála a jeho právníka (věřícího), a to uvedením divadelních her, ve kterých údajně docházelo k nevhodnému zobrazení Ježíše Krista či papeže Jana Pavla II. Soud tvrzením a nárokům dovolatelů (původně žalobců) nevyhověl a nepřímo vyslovil, že ani kardinál není vševidoucí a vševědoucí.

Pro běžného diváka alegorie a nadsázka

Ve shodě s předchozími soudními rozhodnutími ve věci hodnotil NS zobrazení Ježíše Krista a papeže jako alegorii a nadsázku vyjadřující vnímání závažných témat s veřejným přesahem (náboženské násilí, morálka či sexuální zneužívání v církvi).

Podle soudů se nejednalo o skutkové tvrzení či hodnotící soud. Zároveň pak nemohlo divadelní vyjádření zasáhnout některou ze složek osobnostních práv ani dovolatelů, ale ani žádného průměrného diváka.

„Protože však k uvedení her došlo v divadle přístupném vyznavačům jakékoli víry či bez vyznání (pozn. nikoli při katolické bohoslužbě) a žalobci se s inkriminovanými scénami seznámili z celostátních veřejných sdělovacích prostředků, bylo namístě posuzovat, jak mohly být scény reprodukované v televizi v rámci pořadu o jejich uvedení na festivalu vnímány průměrným občanem České republiky.“[1]

NS k tomuto dodal, že cílem daných představení (cit.): „nebylo zasáhnout žalobce, ani širší skupinu obyvatelstva (křesťanskou), k níž se žalobci hlásí. Nešlo o samoúčelné, urážlivé a nesnášenlivé jednání.“[2]

Kardinál a neotřesitelnost jeho víry

Zajímavé hodnocení nabízí předmětný dovolací rozsudek ve vztahu k samotnému kardinálovi; mezi řádky totiž sděluje, že:

1. kardinál by měl umět u své víry setrvat

Po žalovaných nebyla požadována omluva za urážku a zásah do cti Ježíše Krista či Jana Pavla II. Dovolatelé (žalobci) se domáhali ochrany své svobody vyznání a vlastní cti. Tvrdili totiž, že znectění výše uvedených osobností znemožňovalo dovolatelům hlásit se k jejich víře.

„Tuto argumentaci dovolací soud pokládá… za absurdní. Útok na náboženský symbol by neměl být pro věřícího důvodem pro to, aby se odvrátil od své víry.“[3] (důraz přidán)

2. kardinál by měl působit spíše navenek, osvětově

Jako obiter dictum NS dodal, že (cit.): „nejúčinnějším nástrojem pro rozhořčení (pozn. kardinála) nad obsahem předmětných her a pro přesvědčení veřejnosti o jejich nevhodnosti by bylo aktivní vyjadřování… ve veřejném prostoru, zejména při využití přirozené autority jeho úřadu.“[4] (důraz přidán)

Soud k tomu doplnil, že by ovšem muselo zároveň platit, že se kardinál seznámil s celým obsahem divadelních her, aby byl dostatečně znalý.

Kardinál nikoli vševidoucí

Důležitým faktorem podle všech soudů rozhodujících v této věci byl totiž fakt, že ani jeden z dovolatelů (původně žalobců) předmětné hry neviděl.

„Žalobci ve skutečnosti nebyli vůbec vystaveni působení daných her, a to ani v rámci festivalu…, ani jindy. Celá předmětná představení neviděli, informace o nich se k nim dostaly jen ze sdělovacích prostředků, přičemž některé z nich referovaly o uvedení daných her již v minulosti na jiných scénách. V médiích pak byly reprodukovány jen některé scény, vytržené z kontextu, nikoli celé hry“[5] (důraz přidán)

Zároveň však platí výše uvedené. NS se divadelních her zastal i z jiných důvodů. Nároky a výtky dovolatelů (původně žalobců) by nebyly důvodné ani tak.

„Ani v případě, že by žalobci vnímali předmětné scény bezprostředně jako diváci v celém kontextu uvedených her, nebyl by odůvodněn závěr o důvodnosti žaloby.“[6] (důraz přidán)

[1] Rozsudek NS ze dne 28. 4. 2021, čj. 25 Cdo 1081/2020-282

[2] idem

[3] idem

[4] idem

[5] idem

[6] idem