Jestliže platí pravidlo, že „všechna zvířata jsou si rovna, některá jsou si však rovnější,“ může to být orwellovsky nešťastné, ale zároveň to znamená, že i ta extra zmíněná skupina má mezi svými členy určité rovnítko jako mezi rovnoprávnými subjekty. A Nejvyšší soud k tomu dodává, že v demokratické společnosti musí naopak platit, že „rovnější“ neznamená privilegovaný, ale naopak podrobený vyšším nárokům.  

MK vs. AB

Za vším stojí spor dvou poslanců. Ten jeden (AB) o tom druhém řekl, že „rozkrádal ministerstvo a zabil lidi díky padákům“ (volně tlumočeno). A jelikož to bylo

• v rámci hlasování o důvěře vládě, se kterým to věcně nesouviselo, a hlavně
• v živém přenosu prostřednictvím vysílání veřejnoprávní České televize,

domníval se MK, že to pošpinilo jeho čest v očích veřejnosti a že to nebyl projev čistě na půdě Poslanecké sněmovny.

A soukromoprávní žaloba ve věci ochrany osobnosti byla na světě.

Soudy bez pravomoci

Okresní soud Praha-západ[1] a Krajský soud v Praze[2] se však shodly, že zde není dána jejich pravomoc k projednání takovéhoto sporu.

S odkazem na jednací řád Poslanecké sněmovny[3] postoupily věc mandátovému a imunitnímu výboru, o němž hovořily jako orgánu s výlučnou pravomocí rozhodovat spory mezi poslanci založené urážlivým projevem v Poslanecké sněmovně.

Nejvyšší soud

Dovolací soud se ve svém usnesení ze dne 15. 4. 2020, č.j. 25 Cdo 2386/20199-76, v první řadě věnoval indemnitě poslanců podle čl. 27 Ústavy,[4] kterou je nezbytné považovat za výjimku z pravidla rovnosti a vykládat restriktivně

• ve smyslu ochrany moci zákonodárné před zásahy ze strany moci výkonné;
• za specifickou disciplinární odpovědnost zákonodárců nahrazující jejich odpovědnost trestněprávní a správněprávní;[5] a
• za nevylučující občanskoprávní odpovědnost poslanců a senátorů za jejich projevy v parlamentu.[6]

Podle Nejvyššího soudu, cit.: jednací řád není zákonem, který by jakožto lex specialis upravoval občanskoprávní vztahy mezi poslanci.“ Jednací řád řeší toliko řízení vedené mandátovým a imunitním výborem proti poslanci (disciplinární řízení) a nikoli spor sobě rovných poslanců a nevylučuje tedy, cit.: „svého druhu „přestupkové“ řízení s vlastní právní úpravou… [a] současné vedení řízení soudního o občanskoprávních nárocích, vyplývajících případně z téhož skutkového základu.“

Všichni občané jsou totiž povinni nepůsobit újmu jiným osobám. A na volené zástupce (např. poslance) jsou podle soudu logicky a spravedlivě kladeny ještě vyšší nároky než na ostatní občany; např.:

• vystupovat s určitou úrovní a kulturou a
• nepokládat parlament za fórum umožňující pronášet pod ochranou indemnity cokoli (bez rozmyslu, či dokonce záměrně s nízkými pohnutkami).

Cit.: „za projev v parlamentu, jímž zasáhne do osobnostních práv jiného člověka, odpovídá poslanec (senátor) jako každý občan podle občanského zákoníku, zasáhne-li však takovým projevem do osobnostních práv jiného poslance (senátora), bude navíc moci za splnění podmínek shora citovaných ustanovení jednacího řádu být veden k pořádku a postižen rovněž disciplinárním orgánem příslušné komory.“ (důraz přidán)

Disciplinární řízení podle jednacího řádu tak nevylučuje možnost ochrany prostřednictvím občanskoprávní žaloby. Naopak. Slouží jako její nadstavba, kterou má Poslanecká sněmovna k dispozici, aby napomohla kultivaci prostředí zákonodárného sboru a debaty v jeho rámci.

Takový je podle Nejvyššího soudu fakt. Bez ohledu na to, zda (ne)byl výrok v souvislosti s projednávaným programem Poslanecké sněmovny či zda (ne)byl přenášen televizním vysíláním.

[1] usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 1. 2019, č.j. 5 C 354/2018-24

[2] usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č.j. 21 Co 81/2019-43

[3] zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny

[4] ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

[5] srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp.zn. I. ÚS 3018/14

[6] srov. PAVLÍČEK, V., HŘEBEJK, J. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 2. dopl. A podst. Rozš. Vyd. Praha : Linde, 1998, s. 151; BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, j., MOLEK, P. a kol. Ústava České republiky: komentář. Praha : Linde, 2010, s. 396; KYSELA, J. Glosa k výkladu čl. 27 Ústavy Nejvyšším soudem. Státní zastupitelství, 2013, č. 5, s. 30; RYCHETSKÝ, P. a kol. Ústava České republiky (1/1993 Sb.). Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2015, s. 297.