Ústavní soud: Dodatečné sdělení i pro internet

JUDr.dla
30. 6. 2020
Internet a tisk

Po dlouhou dobu bylo diskutováno, zda platí rovnítko mezi internetovým zpravodajstvím a periodickým tiskem,[1] nebo zda je potřeba mezi těmito mediatypy a obsahy rozlišovat.[2] Zejména, zda se na internet aplikují instituty tzv. odpovědi či dodatečného sdělení. A nakolik je to vše de lege lata a nakolik de lege ferenda.[3] Podle mnohých to nyní definitivně rozřešil Ústavní soud ve svém čerstvém nálezu IV. ÚS 2257/18.[4] Je tomu ale skutečně tak? Nemyslím si.

Rozhodně bych doporučil vyvarovat se absolutním soudům typu „Právo na odpověď se týká také zpráv na webu, řekl ÚS“,[5] neboť stejně jako je potřeba mít stále za to, že internet je samostatný mediatyp, který se v mnohém liší od těch ostatních, rozlišovat je také potřeba mezi právem na odpověď a právem na dodatečné sdělení.[6]A stejně, jak uvedl sám Ústavní soud, i já tvrdím, že je nezbytné pamatovat na konkrétní okolnosti daného případu.

Extenzivní výklad?

V první řadě Ústavní soud v citovaném nálezu potvrdil, že ani v tomto případě nelze připustit extenzivní výklad tiskového zákona, neboť cit.: „tomu brání jednoznačné znění těchto ustanovení a v nich obsažených právních norem, navíc úprava práv a povinností vydavatelů (popř. provozovatelů vysílání) neodráží specifickou povahu internetového zpravodajství.“

Analogie

Ústavní soud proto přikročil ke konstrukci obecného pravidla na základě analogie. Sám však zdůraznil, že tato konstrukce stojí v první řadě na základě, respektive podmínce, že v mediálním právu neexistuje žádná jiná úprava poskytující adekvátní ochranu práv a svobod na internetu.

A právě zde se nabízí argument, že pokud tomu (alespoň tedy podle Ústavního soudu) takto je, je to pouze u práva na dodatečné sdělení, neboť sám Ústavní soud explicitně uvedl, že tato právní ochrana má jinou funkci než obecná soukromoprávní ochrana podle NOZ.[7] Nejde primárně o to, že by médium informovalo nepravdivě, jde o to doplnit, jak se daná věc (vedené řízení) uzavřela. „Není sledován jen zájem dotčené osoby, ale také zájem veřejný, který pak nutí vydavatele, aby informování, které začal, také dokončil, i když se mu to nemusí hodit.“[8]

V případě práva na odpověď by takovýto závěr zas tak jednoduchý nebyl. Je zde vůbec mezera, kterou by analogie pomáhala zaplnit? Neřeší věc dotknutí se cti, důstojnosti a soukromí fyzické osoby či jména nebo dobré pověsti právnické osoby na internetu už sama ochrana osobnosti a ochrana práva k názvu a pověsti podle NOZ? Na to Ústavní soud (logicky) neodpověděl.

Pravidla dle nálezu

Ústavní soud naopak pro využití práva na dodatečné sdělení na internetu uzavřel v to duchu, že cit.: „naznačený postup (tj. analogické užití § 11 tiskového zákona) se v poměrech dané věci, kdy vedlejší účastnice je vydavatelkou periodického tisku, jeví jako vhodnější.“[9]

Nastavil tak zatím tato pravidla:

  • pouze jako analogie pro vyplnění mezery, která u dodatečného sdělení je;
  • pouze jako vhodnější řešení;
  • ve vztahu k subjektu, který je zároveň vydavatelem periodického tisku a pravidla podle tiskového zákona jsou mu tedy známa a zavazují jej (tj. internetové zpravodajství je mutací periodického tisku).

Rozhodně tak nejde v případě citovaného nálezu o definitivní řešení otázky „tisk versus internet“. Pro mediální právo je to jen nová výkladová výzva, nikoli absolutně platný zlom.


[1] Pouperová, O.: WWW stránky jako periodický tisk. Správní právo. 2006, č. 5, s. 307 a násl.

[2] Moravec, O.: Webové stránky nejsou tiskovinou. Správní právo. 2007, č. 3, s. 157 a násl.

[3] Moravec, O.: Mediální právo v informační společnosti. Praha: Leges, 2013, s. 113 a násl.

[4] https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2020/IV._US_2257_18.pdf

[5] ČTK: Právo na odpověď se týká také zpráv na webu, řekl ÚS. In: České noviny [online]. 30. 6. 2020 [cit. téhož dne]. Dostupné z: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/pravo-na-odpoved-se-tyka-take-zprav-na-webu-rekl-us/1907766?.

[6] srov. § 10 a násl. zákona č. 46/2000 Sb., tiskový zákon, a § 35 a násl. zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání

[7] zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

[8] nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2257/18, bod č. 38. (důraz přidán)

[9] nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2257/18, bod č. 58. (důraz přidán)

crossmenu

Soubory cookie nám pomáhají poskytovat, chránit a zlepšovat služby na webu Mediální právo.cz. Užíváním webu souhlasíte s jeho Podmínkami.

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít