Po dlouhou dobu bylo diskutováno, zda platí rovnítko mezi internetovým zpravodajstvím a periodickým tiskem,[1] nebo zda je potřeba mezi těmito mediatypy a obsahy rozlišovat.[2] Zejména, zda se na internet aplikují instituty tzv. odpovědi či dodatečného sdělení. A nakolik je to vše de lege lata a nakolik de lege ferenda.[3] Podle mnohých to nyní definitivně rozřešil Ústavní soud ve svém čerstvém nálezu IV. ÚS 2257/18.[4] Je tomu ale skutečně tak? Nemyslím si.

Rozhodně bych doporučil vyvarovat se absolutním soudům typu „Právo na odpověď se týká také zpráv na webu, řekl ÚS“,[5] neboť stejně jako je potřeba mít stále za to, že internet je samostatný mediatyp, který se v mnohém liší od těch ostatních, rozlišovat je také potřeba mezi právem na odpověď a právem na dodatečné sdělení.[6]A stejně, jak uvedl sám Ústavní soud, i já tvrdím, že je nezbytné pamatovat na konkrétní okolnosti daného případu.

Extenzivní výklad?

V první řadě Ústavní soud v citovaném nálezu potvrdil, že ani v tomto případě nelze připustit extenzivní výklad tiskového zákona, neboť cit.: „tomu brání jednoznačné znění těchto ustanovení a v nich obsažených právních norem, navíc úprava práv a povinností vydavatelů (popř. provozovatelů vysílání) neodráží specifickou povahu internetového zpravodajství.“

Analogie

Ústavní soud proto přikročil ke konstrukci obecného pravidla na základě analogie. Sám však zdůraznil, že tato konstrukce stojí v první řadě na základě, respektive podmínce, že v mediálním právu neexistuje žádná jiná úprava poskytující adekvátní ochranu práv a svobod na internetu.

A právě zde se nabízí argument, že pokud tomu (alespoň tedy podle Ústavního soudu) takto je, je to pouze u práva na dodatečné sdělení, neboť sám Ústavní soud explicitně uvedl, že tato právní ochrana má jinou funkci než obecná soukromoprávní ochrana podle NOZ.[7] Nejde primárně o to, že by médium informovalo nepravdivě, jde o to doplnit, jak se daná věc (vedené řízení) uzavřela. „Není sledován jen zájem dotčené osoby, ale také zájem veřejný, který pak nutí vydavatele, aby informování, které začal, také dokončil, i když se mu to nemusí hodit.“[8]

V případě práva na odpověď by takovýto závěr zas tak jednoduchý nebyl. Je zde vůbec mezera, kterou by analogie pomáhala zaplnit? Neřeší věc dotknutí se cti, důstojnosti a soukromí fyzické osoby či jména nebo dobré pověsti právnické osoby na internetu už sama ochrana osobnosti a ochrana práva k názvu a pověsti podle NOZ? Na to Ústavní soud (logicky) neodpověděl.

Pravidla dle nálezu

Ústavní soud naopak pro využití práva na dodatečné sdělení na internetu uzavřel v to duchu, že cit.: „naznačený postup (tj. analogické užití § 11 tiskového zákona) se v poměrech dané věci, kdy vedlejší účastnice je vydavatelkou periodického tisku, jeví jako vhodnější.“[9]

Nastavil tak zatím tato pravidla:

• pouze jako analogie pro vyplnění mezery, která u dodatečného sdělení je;
• pouze jako vhodnější řešení;
• ve vztahu k subjektu, který je zároveň vydavatelem periodického tisku a pravidla podle tiskového zákona jsou mu tedy známa a zavazují jej (tj. internetové zpravodajství je mutací periodického tisku).

Rozhodně tak nejde v případě citovaného nálezu o definitivní řešení otázky „tisk versus internet“. Pro mediální právo je to jen nová výkladová výzva, nikoli absolutně platný zlom.

[1] Pouperová, O.: WWW stránky jako periodický tisk. Správní právo. 2006, č. 5, s. 307 a násl.

[2] Moravec, O.: Webové stránky nejsou tiskovinou. Správní právo. 2007, č. 3, s. 157 a násl.

[3] Moravec, O.: Mediální právo v informační společnosti. Praha: Leges, 2013, s. 113 a násl.

[4] https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2020/IV._US_2257_18.pdf

[5] ČTK: Právo na odpověď se týká také zpráv na webu, řekl ÚS. In: České noviny [online]. 30. 6. 2020 [cit. téhož dne]. Dostupné z: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/pravo-na-odpoved-se-tyka-take-zprav-na-webu-rekl-us/1907766?.

[6] srov. § 10 a násl. zákona č. 46/2000 Sb., tiskový zákon, a § 35 a násl. zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání

[7] zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

[8] nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2257/18, bod č. 38. (důraz přidán)

[9] nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2257/18, bod č. 58. (důraz přidán)