Může se osoba, která se přímo nepodílí na náboru zaměstnanců, svými výroky v rozhlasovém vysílání dopouštět diskriminace v oblasti zaměstnávání a povolání? Na to nám nedávno odpověděl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ve věci NH v. Associazione Avvocatura per i diritti LGBTI – Rete Lenford.

Soudní dvůr EU se v rozsudku ze dne 23. dubna 2020, věc C-507/18[1] (řízení o předběžné otázce) zabývá otázkou, zda situace, kdy

1. neprobíhá u potenciálního zaměstnavatele žádný nábor zaměstnanců, ani není v plánu,
2. osoba, která nemá právní způsobilost přímo určovat politiku zaměstnavatele v oblasti zaměstnávání nebo zaměstnavatele zavazovat či zastupovat v oblasti zaměstnávání,
3. prohlásí v (zábavním) rozhlasovém rozhovoru, že by ve svém zaměstnání nezaměstnala homosexuály ani s nimi jinak nespolupracovala, a
4. není možné identifikovat žádnou poškozenou osobu,

spadá do věcné působnosti Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání[2] (tzv. „antidiskriminační“ směrnice), respektive zda je naplněna oblast působnosti podle článku 3 odst. 1. písm. a) této směrnice, cit.: „podmínky přístupu k zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo k povolání, včetně kritérií výběru a podmínek náboru bez ohledu na obor činnosti a na všech úrovních profesní hierarchie včetně získávání praktických zkušeností.“

Takto se totiž vyjádřil advokát ve vztahu ke své advokátní kanceláři, čímž se dostal do sporu se sdružením advokátů, kteří hájí práva leseb, gayů, bisexuálů, transgenderových osob a intersexuálů (LGBTI), které tvrdilo diskriminaci na základě sexuální orientace pracovníků a podalo proti tomuto advokátovi žalobu. Tím věc dospěla právě až k Soudnímu dvoru EU.

Rozhodnutí

Soudní dvůr EU uvedl, že vždy záleží na konkrétních okolnostech daného případu a že v této věci zároveň platí, že

1. daný zaměstnavatel (advokátní kancelář) se od předmětných prohlášení jasně nedistancoval a
2. jednalo se o výroky osoby, která je schopna mít rozhodující vliv na náborovou politiku daného zaměstnavatele nebo jeho rozhodnutí o náboru nebo přinejmenším může být veřejností a dotčenými kruhy vnímána tak, že je schopna mít takový vliv, a to i když nemá potřebnou právní způsobilost (viz výše).

Předmětný rozhovor v rámci rozhlasového vysílání, respektive prohlášení advokáta, tak podle Soudního dvora EU bylo homofobní a představovalo diskriminaci v oblasti zaměstnávání a povolání.

AVMS?

Současně je však zajímavé, že Evropský soud EU ve svém rozsudku hovoří o tomto případě jako o záležitosti cit.: „prohlášení osoby v rámci zábavního audiovizuálního vysílání.“

Směrnice EP a Rady 2010/13/EU ze dne 10. března 2010 o audiovizuálních mediálních službách[3] přitom explicitně uvádí, že cit.: „by se pojmem „audiovizuální“ měla rozumět pohyblivá obrazová sekvence se zvukem nebo bez něj, tedy včetně němých filmů, nikoli však přenos zvuku nebo služby rozhlasového vysílání.“ A na tom se nic nemění ani nyní, po novelizaci Směrnicí EP a Rady (EU) 2018/1808 ze dne 14. listopadu 2018.[4]

[1] https://www.codexisuno.cz/9jv

[2] https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=celex%3A32000L0078

[3] https://www.rrtv.cz/cz/files/mezinarodni-aktivity/AVMS_Smernice_puvodni.pdf

[4] https://www.rrtv.cz/cz/files/mezinarodni-aktivity/AVMS_SMERNICE_revize.pdf