Velmi zjednodušeně si představte, že máte dům. A v něm byty. A v těch bytech legálně bydlí nájemníci. A jeden z nich si do okna vylepí reklamní poster, který si u něj někdo zaplatí, protože bude vidět (okno vede do náměstí). Kdo je v takovém případě šiřitelem reklamy? Jste to vy? Vždyť je to váš dům. A něco podobného řešilo nedávno Generální ředitelství cel. A pak ještě správní soudy.

A díky tomu tu máme de facto první odpovědi na otázku, zda je vedle poskytovatele obsahu (zjednodušeně řečeno osoby, která reklamní obsah na internetu zpřístupnila – provozovatel zpravodajského serveru, bloger, youtuber, autor příspěvků na sociálních sítích apod.) šiřitelem internetové reklamy také poskytovatel služby elektronických komunikací typu hosting (poskytovatel volného prostoru).[1]

Pozn.: Šiřitelem reklamy je podle § 1 odst. 7 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, a pro účely tohoto zákona právnická nebo fyzická osoba, která reklamu veřejně šíří.

Základ sporu

Společnost TV Nova s.r.o. (dříve CET 21 spol. s r.o.; dále jen „Nova“) mimo jiné provozovala domény s koncovkou blog.cz a poskytovala tím prostor pro blogery a jejich příspěvky. Celní úřad pro hlavní město Prahu a následně Generální ředitelství cel zjistily, že je touto cestou zveřejněna reklama na nedovolenou nebo neoznámenou loterii (dnes hazardní hru) a stanovili Nově

• reklamu z příslušné domény odstranit[2] a
• sdělit úřadům údaje o osobě zadavatele a zpracovatele této reklamy.[3]

Nova předmětnou reklamu odstranila. Zároveň se však po celou dobu bránila s argumentem, že o zakázané reklamě vůbec nevěděla a že se nepovažuje za šiřitele reklamy. Úřadům proto poskytla pouze informace o blogerech (svých uživatelích) s tím, že to jsou jediné jí dostupné informace.

Vše dospělo až k Městskému soudu v Praze (a následně ke kasačnímu Nejvyššímu správnímu soudu).

Městský soud v Praze

V prvním rozhodnutí[4] bylo uzavřeno s tím, že:

1. skutečně se jednalo o zakázanou reklamu;
2. povinnost odstranit nebo ukončit reklamu může být v souladu se zákonem uložena každému, nejen šiřiteli reklamy;
3. povinnost sdělit správnímu orgánu identifikační údaje o zadavateli a zpracovateli reklamy může být v souladu se zákonem uložena pouze šiřiteli, tou však Nova v tomto případě není.

Soud uvedl, že šiřitelem

• může být pouze osoba, cit.: „která za účelem rozšíření reklamy něco aktivně činí"; vědomě poskytuje pro šíření reklamy třetím osobám prostor, nad kterým má kontrolu;
• naopak není osoba, cit.: „poskytovatele služby informační společnosti spočívající v ukládání informací, který neodpovídá za obsah těchto informací na základě žádného z důvodů podle § 5 zákona o službách informační společnosti.“

Městský soud v Praze se tak Novy zastal, když zdůraznil, že v tomto případě, cit.: „její činnost spočívá pouze v tom, že provozuje internetovou doménu blog.cz, jejíž jednotlivé subdomény poskytuje svým uživatelům.“

Nejvyšší správní soud

NSS tyto závěry potvrdil. A doplnil, že

• nelze spravedlivě požadovat, aby cit.: „osoba, která nevědomky šíří reklamu, musela na základě výzvy orgánu dozoru podle § 7a odst. 4 zákona o regulaci reklamy požadované informace aktivně vyhledávat.“ (důraz přidán)
• poskytovatel hostingu takovouto povinnost nemá, neboť nemá ani povinnost sledovat obsah informací, které jsou prostřednictvím jeho služby přenášeny a nahrávány uživateli služby.

Pozice šiřitele reklamy (oproti tomu) ve své zákonné definici obsahuje požadavek na aktivní přístup, respektive na povědomí šiřitele o šíření reklamy (na vůli subjektu reklamu sdělovat).

Podle NSS nebyla reklama na daných subdoménách umístěna se souhlasem a vědomím Novy, kterou tak nelze považovat za šiřitele reklamy. Nova pouze poskytovala subdomény blog.cz uživatelům, a to nikoli jako platformu pro šíření reklamy. A až tito blogeři rozhodovali o tom, zda, jak a jaká reklama bude šířena.

NSS pak uzavřel s tím, že si úřady nemají svoji situaci jakkoli usnadňovat na úkor jiných subjektů; cit.: „Ani komplikovanější hledání osob spojených se zpracováním a šířením reklamy v prostředí internetu nemůže opodstatnit přenášení povinností stanovených zákonem o regulaci reklamy na subjekty, kterým je tento zákon neukládá.“[5] (důraz přidán)

[1] srov. RIGEL, F., MORAVEC, O., ONDREJOVÁ, D. Reklamní právo. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2018, s. 32-33.

[2] na základě § 7c odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy

[3] na základě § 7a odst. 4 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy

[4] rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č.j.: 10 A 91/2016-61, [NSS 10620/2019]

[5] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2020, č.j.: 6 As 268/2019-34