Šiřitel reklamy (na internetu)

JUDr.dla
23. 7. 2020
money-online

Velmi zjednodušeně si představte, že máte dům. A v něm byty. A v těch bytech legálně bydlí nájemníci. A jeden z nich si do okna vylepí reklamní poster, který si u něj někdo zaplatí, protože bude vidět (okno vede do náměstí). Kdo je v takovém případě šiřitelem reklamy? Jste to vy? Vždyť je to váš dům. A něco podobného řešilo nedávno Generální ředitelství cel. A pak ještě správní soudy.

A díky tomu tu máme de facto první odpovědi na otázku, zda je vedle poskytovatele obsahu (zjednodušeně řečeno osoby, která reklamní obsah na internetu zpřístupnila – provozovatel zpravodajského serveru, bloger, youtuber, autor příspěvků na sociálních sítích apod.) šiřitelem internetové reklamy také poskytovatel služby elektronických komunikací typu hosting (poskytovatel volného prostoru).[1]

Pozn.: Šiřitelem reklamy je podle § 1 odst. 7 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, a pro účely tohoto zákona právnická nebo fyzická osoba, která reklamu veřejně šíří.

Základ sporu

Společnost TV Nova s.r.o. (dříve CET 21 spol. s r.o.; dále jen „Nova“) mimo jiné provozovala domény s koncovkou blog.cz a poskytovala tím prostor pro blogery a jejich příspěvky. Celní úřad pro hlavní město Prahu a následně Generální ředitelství cel zjistily, že je touto cestou zveřejněna reklama na nedovolenou nebo neoznámenou loterii (dnes hazardní hru) a stanovili Nově

  • reklamu z příslušné domény odstranit[2] a
  • sdělit úřadům údaje o osobě zadavatele a zpracovatele této reklamy.[3]

Nova předmětnou reklamu odstranila. Zároveň se však po celou dobu bránila s argumentem, že o zakázané reklamě vůbec nevěděla a že se nepovažuje za šiřitele reklamy. Úřadům proto poskytla pouze informace o blogerech (svých uživatelích) s tím, že to jsou jediné jí dostupné informace.

Vše dospělo až k Městskému soudu v Praze (a následně ke kasačnímu Nejvyššímu správnímu soudu).

Městský soud v Praze

V prvním rozhodnutí[4] bylo uzavřeno s tím, že:

  1. skutečně se jednalo o zakázanou reklamu;
  2. povinnost odstranit nebo ukončit reklamu může být v souladu se zákonem uložena každému, nejen šiřiteli reklamy;
  3. povinnost sdělit správnímu orgánu identifikační údaje o zadavateli a zpracovateli reklamy může být v souladu se zákonem uložena pouze šiřiteli, tou však Nova v tomto případě není.

Soud uvedl, že šiřitelem

  • může být pouze osoba, cit.: „která za účelem rozšíření reklamy něco aktivně činí"; vědomě poskytuje pro šíření reklamy třetím osobám prostor, nad kterým má kontrolu;
  • naopak není osoba, cit.: „poskytovatele služby informační společnosti spočívající v ukládání informací, který neodpovídá za obsah těchto informací na základě žádného z důvodů podle § 5 zákona o službách informační společnosti.“

Městský soud v Praze se tak Novy zastal, když zdůraznil, že v tomto případě, cit.: „její činnost spočívá pouze v tom, že provozuje internetovou doménu blog.cz, jejíž jednotlivé subdomény poskytuje svým uživatelům.“

Nejvyšší správní soud

NSS tyto závěry potvrdil. A doplnil, že

  • nelze spravedlivě požadovat, aby cit.: „osoba, která nevědomky šíří reklamu, musela na základě výzvy orgánu dozoru podle § 7a odst. 4 zákona o regulaci reklamy požadované informace aktivně vyhledávat. (důraz přidán)
  • poskytovatel hostingu takovouto povinnost nemá, neboť nemá ani povinnost sledovat obsah informací, které jsou prostřednictvím jeho služby přenášeny a nahrávány uživateli služby.

Pozice šiřitele reklamy (oproti tomu) ve své zákonné definici obsahuje požadavek na aktivní přístup, respektive na povědomí šiřitele o šíření reklamy (na vůli subjektu reklamu sdělovat).

Podle NSS nebyla reklama na daných subdoménách umístěna se souhlasem a vědomím Novy, kterou tak nelze považovat za šiřitele reklamy. Nova pouze poskytovala subdomény blog.cz uživatelům, a to nikoli jako platformu pro šíření reklamy. A až tito blogeři rozhodovali o tom, zda, jak a jaká reklama bude šířena.

NSS pak uzavřel s tím, že si úřady nemají svoji situaci jakkoli usnadňovat na úkor jiných subjektů; cit.: „Ani komplikovanější hledání osob spojených se zpracováním a šířením reklamy v prostředí internetu nemůže opodstatnit přenášení povinností stanovených zákonem o regulaci reklamy na subjekty, kterým je tento zákon neukládá.[5] (důraz přidán)


[1] srov. RIGEL, F., MORAVEC, O., ONDREJOVÁ, D. Reklamní právo. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2018, s. 32-33.

[2] na základě § 7c odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy

[3] na základě § 7a odst. 4 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy

[4] rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č.j.: 10 A 91/2016-61, [NSS 10620/2019]

[5] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2020, č.j.: 6 As 268/2019-34

crossmenu

Soubory cookie nám pomáhají poskytovat, chránit a zlepšovat služby na webu Mediální právo.cz. Užíváním webu souhlasíte s jeho Podmínkami.

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít