Nezávislé regulační orgány

JUDr.dla
31. 7. 2020
urad-organ

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1808 ze dne 14. 11. 2018,[1] která v reakci na vývoj trhu přinesla některé zásadní změny směrnice 2010/13/EU o audiovizuálních mediálních službách, mimo jiné ještě více zdůrazňuje potřebu vnitrostátní regulace této oblasti prostřednictvím tzv. nezávislých orgánů. Vykonávajících svěřené pravomoci nestranně a transparentně.[2]

Trocha historie

Independent regulatroy authorities mají svůj počátek na americké půdě. Interstate Commerce Act of 1889 vymanil Mezistátní obchodní komisi z vlivu prezidenta USA[3] a dal tak základ trendu svěřené úlohy státního dozoru v citlivých oblastech, které si žádají určitou rozhodovací kontinuitu nenarušovanou politickými změnami (elektrická energie, telekomunikace apod.).

„Na evropský kontinent pronikla idea zřízení samostatného regulačního orgánu během světové hospodářské krize v meziválečném období.”[4] Jednotlivé státy zřizovaly v individuálních případech vlastní nezávislé regulátory. A pak, také díky následnému vytváření evropského komunitárního práva, se tento model začal rozšiřovat stále více. Až například do oblasti sdělovacích prostředků.

Podstata nezávislosti

Obecně se nezávislost regulačního orgánu posuzuje ze tří hledisek:

  1. nezávislost funkčnínepodřízenost jinému orgánu či subjektu a odbornost a kvalifikovanost umožňující řádný výkon svěřené působnosti;
  2. nezávislost personální (a kreační) – neovlivněná procedura obsazení daných funkcí;
  3. nezávislost finanční – neovlivněnost a samostatnost zajištění činnosti (nikoli nepotřebnost; nejčastěji řešeno samostatnou kapitolou státního rozpočtu)

Vedle toho jsou často zmiňovány kategorie:

  • nezávislost politická – vymanění z vlivu vrcholného exekutivního orgánu;
  • nezávislost hospodářská – vymanění se z vlivu trhu, respektive regulovaných subjektů (tj. zabránění tzv. regulatory capture)[5]

Ty ovšem považujme spíše za nadřazené, neboť ty jsou tím, čeho má být dosaženo, zatímco nezávislost funkční, personální či finanční jsou prostředky, které k tomu ve své kombinaci slouží.

Regulátor by neměl být podřízen, vytvářen (a obsazován) a napřímo financován vládou (s politickými zájmy) ani hráči na trhu (s hospodářskými zájmy).

Absolutní nezávislost?   

Ve Spojených státech amerických byla prvotním motivem snaha vymanit některé regulátory a jimi dozorované oblasti z politického vlivu. Na evropské půdě šlo primárně spíše o boj s ovlivňováním ze strany regulovaných subjektů. Na propojení s vládou nebyl kladen takový důraz.

Díky tomu se v rámci nezávislých regulačních orgánů vytvořily dvě skupiny:

  1. absolutně nezávislé orgány – státní úřady stojící mimo organizační soustavu státní správy řízené vládou;[6]
  2. relativně nezávislé orgány – alespoň částečně propojeny s vládními kruhy.[7]

Doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1147 (1991), o parlamentní odpovědnosti za demokratickou reformu vysílání, a Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy REC (2000) 23, o nezávislosti a funkcích regulačních orgánů pro oblast vysílání, včetně svého dodatku, přitom zmiňují, že v oblasti tzv. elektronických médií je více než žádoucí zbavit média polické kontroly a zřídit proto zcela nezávislé orgány. Vláda by na ně neměla mít vliv, aby jej nepřímo neuplatňovala následně i vůči médiím samotným.

A tomu by měla také odpovídat česká úprava Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), byť ta se počítá mezi ústřední správní úřady. I ta by měla mít svoji funkční, personální a finanční nezávislost.

Samozřejmě ale platí, že žádný subjekt, ani regulační orgán, není nikdy absolutně (rozuměj plně) nezávislý. Minimálně musí shánět, respektive získávat finanční prostředky na svou činnost. Jde však o to, aby byly nastaveny takové garance, které zamezí zneužití tohoto stavu k (zejména politickému) ovlivňování činnosti regulátora (viz výše).


[1] https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32018L1808&from=CS

[2] srov. čl. 30 směrnice 2010/13/EU o audiovizuálních mediálních službách, ve znění změn směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1808

[3] srov. POUPEROVÁ, O. Institucionální aspekty regulace médií. 1. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 42.

[4] HANDRLICA, J. Nezávislé regulační orgány (stručný nástin problematiky). ePravo.cz [online]. 13. 7. 2004. [cit. 28. 7. 2020]. Dostupné z WWW: http://www.epravo.cz/top/clanky/nezavisle-regulacni-organy-strucny-nastin-problematiky-27201.html  

[5] Srov. MIKULE, V. Nezávislé správní úřady? In Český stát a vzdělanost. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 251; SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 2. vydání. Praha : ASPI, a. s., 2009, s. 279 – 280; POUPEROVÁ, O. Institucionální aspekty regulace médií. 1. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 66-73.

[6] srov. SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 2. vydání. Praha : ASPI, a. s., 2009, s. 284 – 286; HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 131. 

[7] Příkladem může být Český statistický úřad, který je zákonem č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ustanoven jako garance nestranné statistické služby a nezávislý tvůrce statistických informací (srov. § 5), nicméně je řízen předsedou, na jehož jmenování má významný a rozhodující vliv vláda (srov. § 3).

crossmenu

Soubory cookie nám pomáhají poskytovat, chránit a zlepšovat služby na webu Mediální právo.cz. Užíváním webu souhlasíte s jeho Podmínkami.

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít